Dal mi bůh Svantovit do vínku údělem,
po ránu odletět od jeho ramen ven,
světem se protloukat, skrývat se ve stínu,
přede mnou člověče, neskryješ svou vinu.

Večer se navracím na jeho ramena,
k uchu se přikloním pravda je vyřčena,
černý hav ladí mě na notu pohřební,
oči ti vyklovu pohybem touzebnym.

REF:
Být myšlenkou co světem letí,
být pamětí, celych staletí,
je prokletí, co na měleží,
jsem bonzak, šmírák, strach co život střeží.

Životem v ústraní, se smrtí ve tváři,
samota tíživá, světem mě provází,
nevnímam bolesti, nevnímam pocity,
proč nesmím vyletět, ze svojí ulity.

Role má tíživá, dělá šrám na duši,
jak se z ní vymanit, to vážně netuším,
na mě teď každý se dívá jen přes prsty,
nechce nic povědět o mojí moudrosti.

Chci střemhlav se vrhnout na tvrdou zemi,
tam na čáry ležet, na chvíli nebýt,
pak mrtvou a živou pak pak podej mi vodu,
kde ji máš hledat ti říkám, když zobákem klovu.